Velmi dobře si pamatuji na dobu kdy jsem začínal a těšil se z každé přeživší rostlinky a z každého nového zeleného lístečku o případných květech ani nemluvě, protože to byl velký svátek kdy se celá rodina chodila koukat a obdivovat celé hodiny malý kvítek, který stejně vyrostl jen, aby se neřeklo.
Moje teorie voda nikdy neškodí a všichni žijí v bahně, mnoho květin nechtělo akceptovat a systematicky uvadaly.
Možná by to tak pokračovalo vesele dál, ale jak se říká štěstí nikdy nechodí po světě samo. A proto i moji sbírku posledních mohykánů navštívily nezvaní hosté.
Zpočátku se nic nedělo a rostliny vesele živořily dál, ale najednou jim to už tak nešlo jako dříve, a moji miláčkové začaly usychat i listy se jim divně kroutily a sem tam se objevila nová pavučinka. Pro mě to byl první příznak, že na nich něco obědvá. Samozřejmě v rámci mojí péče a dostatku neznalosti putovali do kontíku, protože ty by nezachránil ani Mičurin. Kytky se vyhodily a jenom smutně poletující bílý motýlci upozorňovaly na to , že kdysi na tom prázdným místě něco rostlo.
Až později jsem se dozvěděl, že to nebyli pavoučci, kteří spřádají své sítě, ale molice, ten otravný hmyz všech kytiček. A od té chvíle jsem se stal zapřísáhlým nepřítelem všeho co mělo křídla a vypadalo podezřele. Ale i přes tyto nesnáze musím říci, že nezapomenu na pohled, který se mi naskytl po příchodu domů. Přítelkyně stála nad mou zelenou oázou a zuřivě mávala rukama jako větrný mlýn, musel jsem se chytit dveří aby mě to neodfouklo, a křičela, že ty bestie zabije. Do dneška nevím jestli myslela molice nebo rostliny. A ani mi není jasné jestli někoho zabila, protože po půlhodině cvičení kapitulovala a prohlásila "Oni jsou nesmrtelný." A šla si dát kávu.
Přes všechnu snahu bohužel i druhá sbírka putovala do známého kontíku. Tentokrát to nebyli molice, ale svilušky. Postupně jsem se probral snad všemi škůdci a kontík se naplnil.
Vše nakonec ustálilo do normálu a opět moje rostlinky trpěli pouze mojí "pečlivou a citlivou" péčí.